Reforma globálního ekonomického vládnutí

V rámci konference Svět v krizi, kterou pořádal Glopolis ve dnech 30. března až 1. dubna v Praze v Michnově paláci, se konala dílna pod názvem Globální ekonomické vládnutí – jak učinit trhy a instituce transparentnějšími a odpovědnějšími? Z množství vytyčených otázek se diskutující zaměřili především na problematiku změny mezinárodní finanční architektury, na úlohu Mezinárodního měnového fondu ve světě po krizi a problematiku demokratizace ostatních mezinárodních institucí, odpovědných za finanční regulaci.

Budeme se zabývat obsahem příspěvků jednotlivých účastníků, diskusí, která k nim proběhla, a hlavní závěry, které z ní vyplynuly ve formě možných alternativ ke stávajícímu modelu světové finanční architektury. Na závěr se uvedeme, co z nastíněných doporučení bylo nakonec na summitu dvaceti ekonomicky nejsilnějších států světa 2. dubna 2009 v Londýně přijato.

V první části panelové diskuze se Bhumika Muchhala z Third World Network ze Ženevy zabývala rolí MMF v globální ekonomice a politikou, kterou tato instituce v současné době prosazuje. Uvedla, že MMF se opět vrátil do hry, především od schůzky G20 ve Washingtonu v roce 2008, kde získal nový, silnější mandát od členských států a navýšení svých zdrojů. Poučila se však instituce z asijské finanční krize z konce devadesátých let a změnila svou politiku kondicionality? Při pohledu na doporučení, které spolu s půjčkou obdrželi koncem roku 2008 Gruzie, Ukrajina, Maďarsko, Island, Lotyšsko, Pákistán, Srbsko a Bělorusko, je patrné, že k tomu nedošlo.

I přes oficiální vyhlášení reprezentantů MMF prosazuje Fond to, co nazývá fiskální konsolidací, jinými slovy těsnou monetární a fiskální politiku. Tak jako vždy klade důraz na snižování deficitu a zvyšování úrokové míry na úkor veřejných výdajů. Uveďme jen jeden příklad za všechny: v únoru 2009 výkonný ředitel MMF Dominique Strauss-Kahn řekl: „Od ledna roku 2008, kdy jsem promluvil v Davosu, obhajuje Fond fiskální stimul za účelem obnovení globálního růstu. Ohledně toho teď panuje široký konsenzus.“ Do jaké míry je pak ve shodě s tímto tvrzením kondicionalita přiřazená k půjčce Srbsku v lednu toho samého roku? V dokumentech, které jsou součástí půjčky, se dočteme, že „když se bere v úvahu procyklický fiskální postoj od roku 2006 a limitované rozpočtové finanční možnosti, není teď žádný prostor pro proticyklické fiskální uvolňování. Fiskální politika bude navíc muset zásadně omezit růst nominálních mezd ve vládních sektorech a veřejných podnicích.“ Ale Fond se ani nepokusil vypracovat žádné analýzy dopadu těchto procyklických politik na upadající ekonomiky!

Ve druhé části panelové diskuze pak Peter Chowla z Bretton Woods Project z Velké Británie rozšířil analýzu o další mezinárodní finanční instituce a zabýval se mezinárodní finanční architekturou jako celkem. V úvodu upozornil na to, že globální finanční architektura v tom stavu, v jakém se v dnešní době nachází, není výsledkem nějakého jednotného plánu, ale postupného vývoje. Důsledkem je množství mezinárodních finančních institucí s překrývajícími se kompetencemi. Nejzávažnějším nedostatkem je však jejich nedostatečná reprezentativita. V roce 1998 bylo založeno Fórum finanční stability, které bylo reakcí na finanční krizi v Asii; jeho cílem je koordinace mezi národními a mezinárodními autoritami a dozorčími institucemi za účelem podpory finanční stability. Tři místa ve výkonné radě jsou vyčleněna pro každého člena G7. Z rozvojových zemí jsou bohužel zastoupeny jen Hongkong a Singapur. I když na washingtonské schůzce v roce 2008 se G20 dohodla rozšířit organizaci o všechny členy tohoto seskupení, není to dostatečné řešení, protože většina rozvojových zemí bude stále nedostatečně reprezentovaná. Banka pro mezinárodní platby má za úkol zajištění koordinace mezi centrálními bankami, zejména zajištění koherence monetárních a makroekonomických politik. Její Radu ředitelů tvoří výhradně zástupci rozvinutých zemí. Basilejský výbor pro bankovní dohled byl založen v roce 1974, jeho cílem je koordinovat dohled nad mezinárodními bankovními skupinami a poskytovat standardy dohledu. Rozvojové země nejsou v této instituci formálně zastoupeny vůbec. A konečně Rada pro mezinárodní účetní standardy nemá mezi členy žádné rozvojové země a reprezentuje především zájmy rozvinutých zemí a soukromého sektoru.

Nejreprezentativnější je podle Chowla Světová obchodní organizace, kde je zastoupena většina rozvojových zemí, které zároveň mají možnost mít skutečný vliv na chod této instituce. Na základě diskuze se pak přítomní shodli na alternativách ke stávajícímu modelu fungování globálního finančního systému. Závěry do značné míry reflektují také závěry Komise expertů OSN, vedené profesorem Josephem Stiglitzem, kterou pověřil prezident Valného shromáždění, aby se zabývala reformami mezinárodního měnového a finančního systému v návaznosti na globální finanční krizi.

Za prvé: MMF by neměl být primárním nástrojem na poskytování půjček – měly by být zváženy regionální alternativy. Za druhé: MMF by mělo přestat prosazovat procyklické politiky. Za třetí je zásadní, aby došlo k reformám bretton-woodských institucí ještě předtím, než budou navýšeny jejich zdroje. Za čtvrté je potřeba provést reformu hlasovacího systému a zajistit více míst výkonných ředitelů pro africké země. Za páté: půjčky MMF by měly být použity ne pouze na stabilizaci měnových rezerv, ale také na podporu veřejných výdajů. MMF by také měl ustanovit nástroj na poskytování úvěrů a práv speciálního čerpání (special drawing rights) pro vynořující se trhy. Co se týče celkového globálního finančního systému, účastníci se shodli na tom, že je za šesté potřeba zavést účinné kapitálové kontroly. Za sedmé je nutné zvážit zavedení nové rezervní měny založené na právech speciálního čerpání. Za osmé regionální instituce mohou být vhodným fórem pro země, které jsou nedostatečně reprezentovány na multilaterální úrovni. Za deváté by OSN měla iniciovat ustanovení globální instituce, která by vykonávala funkce současných mezinárodních finančních institucí. A konečně, za desáté by se mělo mezinárodní společenství zasadit za vytvoření Globálního rezervního systému, Globální ekonomické rady, Mezivládního panelu a Mezinárodního soudu pro bankrot.

Při pohledu na závěry schůzky zemí G20 z 2. dubna 2009 je patrné, že téměř nic z uvedené agendy nebylo výraznějším způsobem reflektováno. Správně pak situaci shrnuje tisková zpráva Glopolis - Reakce na summit G20: neziskové organizace volají po zásadních reformách globální ekonomiky:

Právě skončený summit skupiny G20 je zklamáním pro neziskové organizace z ČR, střední Evropy a zejména z chudých zemí. Kusé regulace a masivní sumy pro Mezinárodní měnový fond a podporu světového obchodu bez požadavků na reformu nijak neřeší příčiny globálních krizí. Londýnský summit G20 sice přinesl lepší výsledky než většina dosavadních setkání skupiny G8, v žádoucích změnách mezinárodní politické a finanční architektury však pokročil jen velmi nepatrně. Vzletnou rétoriku nedoplňuje ani dostatečná reflexe situace, ani důsledná a konkrétní opatření. Závěry summitu nezmiňují žádnou snahu o řešení krize v co nejreprezentativnějším okruhu zemí a obrovské částky pro MMF nejsou nijak podmíněny jeho reformou.

Tento článek vyšel v dubnu 2009 v Newsletteru GaRP.

[1] Jenny Kimmis, „Financial Markets, From Poverty to Power“, Background Paper (Oxford: Oxfam, 2008), str. 9 –11.