Řecko nepotřebuje jen úsporný režim

Zavádění úsporných opatření v Evropě má své zastánce i odpůrce. Na straně odpůrců stojí Mezinárodní měnový fond nebo značná část řecké populace, pro úspory jsou Merklová či Barroso. Problematičnost postoje německé kancléřky a politiky EU pramení z prosazování úspor bez většího přihlédnutí ke specifikům a kontextu země, jejímž občanům škrty utáhnou opasek. Úsporný režim znamená ve fungující zemi, jakou je Německo, něco zcela jiného než pro zemi potácející se na pokraji ekonomického a sociálního kolapsu. Od roku 2000 dosahuje Řecko průměrného ekonomického růstu ve výši 0,46 procent a v zemi žije 48 procent nezaměstnaných ve věku 15–26. Historie ukazuje, že právě frustrace této věkové skupiny působily jako rozbuška pro vypuknutí nepokojů či dokonce revolucí. Navíc tyto nepokoje už nejsou jenom hrozbou, ale realitou, stejně jako růst vlivu extrémistů, jak ukázaly poslední volby. 

Vzhledem k situaci, v jaké se Řecko nachází, může mít i propuštění 15 000 státních zaměstnanců těžko předvídatelné následky. Ekonomicky relativně stabilní země s moderními, funkčními veřejnými institucemi můžou něco takového ustát. Země na pokraji bankrotu již hůře. Osekání platů a penzí omezí vnitřní poptávku, povede k hlubší recesi, zhoršení primárního rozpočtu a v konečném důsledku k dalším úsporným opatřením. Začarovaný kruh nepokojů a radikalizace politického spektra se uzavře. 

Klíč k řešení situace v Řecku, ale koneckonců i v jiných zemí, jako třeba ve Španělsku, je schován jinde. Jak píše Nouriel Roubini ve Financial Times, východisko spočívá především ve srovnání obchodní bilance, která vyžaduje reálnou devalvaci v postižené zemi a tedy pokles hodnoty eura, v laxnější monetární politice ECB, fiskální expanzi v jádrových zemích EU nebo v systému vzájemné výměny dluhů (debt mutualization). Ve srovnání s těmito opatřeními se jeví několik tisíc propuštěných zaměstnanců z řeckého veřejného sektoru, snížení platů nebo minimální mzdy pro řešení problému jako okrajové. Ke skutečnému, rychlému řešení situace v Řecku přispět nemůžou, naopak, situaci mohou jenom zhoršit. 

Tyto a další strukturální institucionální reformy jsou samozřejmě pro Řecko nevyhnutelné, avšak v dlouhodobém horizontu. Pro řešení současné situace jsou v tom lepším případě nedostatečné, v tom horším přímo škodlivé.

Komentář vyšel v Lidových novinách ze dne 15. 5. 2012   

K tématu si můžete přečíst i blog Jiřího Čáslavky na Ihned.cz a názvem Řecko potřebuje další pomoc. Ale bez reforem to nepůjde