Poločas rozpadu a polovičatost G20

Těžko vymyslet účinnější způsob, jak jediným hlasováním v parlamentu na dlouhé roky zpochybnit mezinárodní pověst země. Osobní ambice a nevraživosti politiků v různých formách opozice již z definice neberou v potaz veřejný zájem. Zákeřný pád vlády těsně před klíčovými akcemi předsednictví ale dlouhodobě neprospěje ani ideovým zájmům sociální demokracie a Hradu.

Populistický oportunismus ČSSD vrazil nůž do zad slibnému procesu „euro-socializace“ značné části ODS. Krátkozraká, euroskeptická zaslepenost menší části ODS a prezidenta (ačkoliv kdoví, co vše ještě bylo v této vysoké hře) pak poskytla medvědí službu i důležitým demokratickým protiargumentům v nelehké debatě o Lisabonské smlouvě. Za větší průhlednost rozhodování, odpovědnost evropských politiků a zohlednění mimoekonomických a nezápadních zájmů se totiž zasazuje i značná část nevládních organizací včetně těch rozvojových.

Nezodpovědné chování vrcholných českých politiků (včetně ústavních institucí) je vodou na mlýn těm, kteří usilují o to, aby první české předsednictví EU bylo zároveň posledním plnohodnotným předsednictvím ČR a dalších mladých demokracií. Nahrává totiž argumentům, že malé, nezkušené, navíc postkomunistické státy nejsou s to zodpovědně vést globálního hráče (a že nakonec bude nejlepší Evropu – a svět – řídit starým dobrým koncertem západních velmocí a úzkou skupinou eurokratů v Bruselu).

Původně euroskeptická vláda Mirka Topolánka byla na velmi dobré cestě prokázat pravý opak. I ministři, kteří dlouho odmítali jezdit do Bruselu, se chopili svých rolí velmi zodpovědně. Po každém těžce vyjednaném kompromisu uvnitř či zastupování EU navenek rostlo nejen jejich sebevědomí a důvěryhodnost, ale také pochopení toho, o čem vlastně evropská integrace (a globalizovaný svět) je. Hlasování o Lisabonské smlouvě v poslanecké sněmovně toho je dobrým dokladem. A tak parlamentní schůze 24. března 2009 podryla nejen naši pověst v zahraničí, ale také evropskou demokracii a kultivaci domácí evropské politiky.

Velké summity na počátku dubna se naštěstí připravovaly dlouho v předstihu předtím, než krizi globální doplnila i krize českého předsednictví. První evropská návštěva nové naděje v čele americké administrativy po trase Londýn – Štrasburk – Praha do značné míry naplnila příslib nové fáze řešení současných globálních krizí. Přinejmenším Barack Obama pomohl vyjednat kompromis o novém šéfovi NATO s Tureckem a jasně signalizoval, že USA se aktivně zapojí do globálního odzbrojení i řešení klimatických změn.

Na londýnském summitu skupiny G20 pak nový americký prezident podpořil řadu důležitých finančních reforem, které navrhovaly státy kontinentální Evropy a mnohé nevládní a rozvojové organizace. Zda vzletnou rétoriku vrcholných představitelů USA i dalších zemí G20 budou následovat konkrétní změny, ale ukáže až čas.

Zatím summit 2. dubna ukázal, že když je situace vážná, politici ze Severu i z Jihu se dokážou domluvit na řadě kroků tak zásadních, že by se před tři čtvrtě rokem ani nedostaly na pořad jednání. Regulace finančních trhů, reforma finančních institucí a zejména společné nalévání peněz do dramaticky sesychající globální ekonomiky včetně 50 miliard dolarů pro nejchudší země, to všechno jsou kroky správným směrem. Jdou za rámec toho, kam se zatím dostala skupina G8.

Striktní, byť mírně populistický a místy vágní postup vůči nejznámějším parazitům finančního systému s minimální společenskou přidanou hodnotou, jako jsou daňové ráje a hedgeové fondy, doplnily mediálně nezajímavé, ale klíčové náznaky skutečně tektonických posunů. V textu komuniké lze vystopovat stopy vůle odzvonit globálnímu finančnímu kasinu, obnovit nezastupitelnou roli státu v ekonomice a nenechat zcela na holičkách chudé země v období, kdy na ně začíná s plnou vahou dopadat krize, na níž mají nulový podíl. Ale svět v krizi takových rozměrů potřebuje víc – vizi ekonomické transformace.

Ačkoliv posun politické moci ze Severu na Jih je zjevný a zřejmě trvalý, do „nového světového ekonomického pořádku“ mají výstupy z Londýna stále daleko. G20 je bezesporu pokrokem vůči G8, ale o reprezentativním rozhodovacím procesu za účasti malých a chudých států či zasazení do rámce OSN stále není řeč. Kosmetické reformy (zejména v regulaci bankovnictví), staré recepty (další liberalizace) a finanční injekce (nedostatečně sladěné a domyšlené) pak neřeší kořeny současných nejžhavějších krizí.

Nejenže „přiměřená míra regulace a dohledu“ se má týkat pouze „systémově důležitých finančních institucí“ (nikoliv všech nezodpovědných firem), ale G20 nemá zatím odvahu zpochybnit nepřiměřeně dominantní roli celého finančního sektoru v rámci ekonomického systému.

Další rychlé a plošné otvírání rozvojových zemí globálnímu obchodu včetně liberalizace finančních služeb a investic, striktních pravidel pro práva duševního vlastnictví, ale omezené role státu v regulaci a poskytování veřejných služeb (takzvané netarifní překážky obchodu a přístup k vládním zakázkám) totiž nepřestaly patřit mezi klíčové ekonomické zájmy evropských firem ani během krize. Obzvláště ničivé důsledky pak měla liberalizace zemědělského obchodu – výrazně snížila kapacity chudých zemí vyprodukovat dostatek vlastních potravin.

Ani ne polovina z 1,1 bilionu dolarů na pomoc globální ekonomice, které oznámila G20 jako hlavní výstup londýnské schůzky, jsou nové či zaručené zdroje. Nicméně spolu s předcházejícími balíčky se protikrizová opatření s velkou pravděpodobností vyšplhají během let 2008–2010 na 3,25 % globálního HDP. Odborné odhady však říkají, že v čase, kdy vrcholí jednání o klimatických změnách, v lepším případě 23 %, v horším pouhých 8 % z nich budou investice do nízkouhlíkové ekonomiky.

Ani slíbená dvacetina z této sumy pro chudé země od mezinárodních finančních institucí (zejména Mezinárodního měnového fondu, jehož role v řešení krize se dramaticky zvýšila) nakonec nemusí být ani zcela nové, ani rychlé peníze. Hlavně však nemáme žádné záruky, že je vlády dostanou bez politických a ekonomických podmínek, které „dláždily cestu“ současné krizi. Navržené reformy rozhodování a hlavně ekonomických politik MMF a dalších kontroverzních mezinárodních organizací zatím jsou pouhý slib. Jak vážně k nim přistoupí ministři financí, uvidíme již na výročních zasedáních bretton-woodských institucí 25. - 26. dubna ve Washingtonu.

Odkladem razantních systémových reforem až na dobu, kdy se hlavní ekonomiky opět odrazí ode dna, riskujeme, že se pro ně zcela vytratí příhodná chvíle, veřejná podpora a poslední zbytky politické vůle i v těch zemích, kde zájem o dlouhodobější řešení globálních problémů není zcela v zajetí zájmů vlivných firem a sebestředných politiků.