Od charity k lidsko-právnímu přístupu k rozvoji

Ale co když se člověk, v tomto případě pravděpodobně žena, jednoduše nemůže k rybníku dostat? Jak upozorňuje Duncan Green ve své knize Od chudoby k moci (From Poverty To Power), musí mít tento muž či žena především právo rybařit. Cituje přitom náčelníka kambodžské vesnice: „Ta žena už ryby chytat umí. Chtěla by ale, aby z její řeky zmizely nelegální společnosti a pytláci. Byla by ráda, kdyby její vláda ve spolupráci s Asijskou rozvojovou bankou (Asian Development Bank) nestavěla obrovské přehrady, které ničí její obživu. Chtěla by také, aby policie násilím neničila komunity, které mají stavbě přehrady uvolnit místo. Nepotřebuje dobročinnost. Bylo by jí milejší, kdyby se respektovala její základní práva.“

Přísloví od Lao'c a kambodžský citát společně ilustrují proměnu, kterou zaznamenal rozvojový diskurs a praxe od svých počátků v padesátých letech 20. století: od přístupu orientovaného na „pomoc“ nebo „dobročinnost“ zacíleného na poskytování služeb (rozdělování ryb), přes přístup zaměřený na „obživu“ (v jehož rámci se učí, jak se uživit chytáním ryb nebo prodejem úlovku) a dále k „lidsko-právnímu“ přístupu k rozvoji (zajišťujícímu, že místní podmínky umožňují jedinci uživení).

V tomto článku budeme hodnotit trendy rozvojového myšlení příznačné pro minulé století a zrod nového přístupu založeného na lidských právech v devadesátých letech.

Historie rozvoje je neustálou evolucí. Jak poznamenávají Paul Gready a Jonathan Ensor , k posledním pěti desetiletím je možno volně přiřadit různé trendy v rozvojové praxi. Na konci období kolonizace byla pomoc považována za dočasné opatření, které povzbudí ekonomický „rozjezd“ bývalých kolonií. Oficiální pomoc byla na míle vzdálená zaměření na jednotlivce, které jsme ukázali v našem rybářském příkladě, a soustředila se především na podporu růstu s předpokladem, že jeho pozitiva postupně proniknou až k chudým. Již zakrátko se ukázalo, že pokud vůbec nastal, nedokázal růst nejchudším zajistit blahobyt. 

Toto selhání rozvojové pomoci donutilo dárce v šedesátých letech přehodnotit účel jejich činnosti a zamyslet se nad ní v dlouhodobé perspektivě. Tento posun stál u zrodu dlouhodobějšího cíle známého jako „rozvoj“, jehož náplní bylo menší množství velkých infrastrukturních projektů a více projektů zaměřených na blahobyt, které se přesněji orientovaly na lidi. V sedmdesátých letech doznal tento trend označovaný za přístup založený na „základních potřebách“ dalšího posílení. Posílilo zaměření na jednotlivce, a to díky programům určeným na zvýšení příjmů nejchudších prostřednictvím produkce s vysokým podílem ruční práce. Cílem byla podpora veřejných služeb a posílení účasti. 

Ale zanedlouho poté propukla dluhová krize vlád rozvojových zemí, která způsobila ústup tohoto přístupu zaměřeného na jednotlivce. Pro osmdesátá léta byly charakteristické Programy strukturálních úprav (Structural adjustment programs – SAPs) navržené Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem, které nutily jednotlivé státy k omezování veřejných výdajů (na vzdělávání, zdravotnictví, zemědělství…) a ke zvyšování příjmů (prostřednictvím výroby tropických komodit nebo surovin).

Jak uvádějí Gready a Ensors: „…aby měly rozvojové země nárok na pomoc, musely zavést takzvanou paliativní finanční správu. Během čtyř desetiletí tak pomoc rozvojovým zemím opsala úplný kruh: od selhání ekonomických růstových strategií, k úlevě od chudoby zpět k růstu…,“ což pro jejich chudé obyvatele mělo již známé mizivé výsledky. Tento poslední trend přispěl k vybuzení kritičtějších reflexí vůči rozvoji, které přicházely z akademického prostředí nebo od nevládních organizací či osobností.

Zvlášť významné slovo v této debatě měl Amartya Sen, indický ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1998. Jednoznačně poukázal na to, že chudoba nemůže být považována za čistě ekonomický problém, který je možno hodnotit výhradně na stupnici příjmů. Jde podle něj spíše o to, že dosažení blahobytu se do cesty staví nedostatek aktiv, příležitostí a nároků získaných díky právům. Chudoba je vyvolávána porušováním lidských práv a sama se následně stává zdrojem nejrůznějšího porušování těchto práv, jak ukazuje situace popisovaná v úvodu náčelníkem kambodžské vesnice.

Tento komplexnější obraz chudoby stál v devadesátých letech u zrodu dvou novějších trendů označovaných jako přístup zaměřený na „obživu“ a „lidsko-právní přístup k rozvoji“. První z nich vychází z přístupu typického pro 70. léta, zaměřeného na základní potřeby, a orientuje se na schopnost domácností dlouhodobě nakládat se svými zdroji. Druhý z nich – přístup založený na lidských právech (HRBA) – jde v zásadě stejným směrem: jeho snahou je umožnit chudým (a zvláště pak nejchudším), aby sami řídili vlastní rozvoj. Hlavním charakteristickým rysem HRBA je činnost spojující nositele práv (ty, kdo mají na práva nárok) a nositele povinností (ty, kdo mají na starosti ochranu, naplňování a uskutečňování práv, tedy především státní činitele), která umožňuje nositelům práv přivést nositele povinností k odpovědnosti a zároveň tyto posledně jmenované v této roli podporovat. Tím HRBA potvrzuje centrální roli státu a jeho občanů v rámci rozvoje.

Spojení mezi lidskými právy a rozvojem existovalo již od Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, ale během studené války byl jeho význam snižován. Polarizace mezi politickými a občanskými právy (považovanými za základní lidská práva) a ekonomickými, sociálními a kulturními právy (jež jsou naopak blízká blahobytu nebo rozvojovým idejím) udržovala tyto dvě oblasti rozdělené. Spolu s koncem dělení světa na bloky a opětovným potvrzením nedělitelnosti práv, stejně jako díky komplexnějšímu chápání příčin chudoby, získal přístup založený na právech čelné místo v oficiálních rozvojových programech, a to především v rámci jednotlivých agentur OSN, několika dárcovských zemí a rostoucího počtu mezinárodních nevládních rozvojových organizací. 

Právě uplynulé desetiletí se převážně neslo ve znamení Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals – MDGs), které celé mezinárodní společenství soustředilo kolem osmi stanovených cílů. Jakkoli to tak není explicitně formulováno, vztahují se MDGs svým záměrem přímo k lidským právům. V jejich naplňování se však využívá spíše kombinace přístupů zaměřených na základní pomoc, potřeby či obživu, než přístupů orientovaných na lidská práva.

Minulá i nadcházející dekáda tak jsou svědky kombinace různých rozvojových přístupů. I když nedávná finanční krize tlačí mezinárodní společenství spíše k podpoře růstu, ukázala zároveň důležitost podpory nejchudších lidí, kteří její negativní dopady pocítili nejvíce, v jejich úsilí vymanit se udržitelným způsobem z hladu a chudoby. Na nás všech pak je, abychom nalezli a uplatňovali tu správnou vyváženost.