O čem volby nebyly

Volby jsou za námi a většina z nás si asi oddychla. Kampaň byla tentokrát extrémně dlouhá a náročná nejen pro stranické pokladny, ale i na trpělivost nás voličů. Štáby napravo i nalevo opět mobilizovaly do zbraně šiky věrných a tu podmanivě, tu výhružně přemlouvaly nerozhodnuté, aby též uposlechli povolávacího rozkazu a pomohli zničit tábor protivníka, který plánuje útok na „obyčejné lidi“ nebo nás chce vzít na výlet do Řecka, kde se nám tentokrát, na rozdíl od minulé dovolené, nebude zaručeně líbit. Ještě než ale zmizí z nároží a podél silnic usměvavé i ustarané tváře apelující na naši odpovědnost či solidaritu, poohlédněme se ještě za skončeným volebním kláním a nahlédněme do programů osmi politických stran, které si činily největší naděje, že budou po volbách ovlivňovat politické dění v ČR.

Programy těchto stran (ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP09, Věci veřejné, KSČM, Strana zelených a Strana práv občanů – Zemanovci) analyzoval před volbami tým Glopolis z hlediska toho, do jaké míry reflektují domácí problémy ve světle globálního dění, zda onu odpovědnost a solidaritu strany nabízejí nejen svému českému voliči, ale i okolnímu světu a zda tedy oko našich politických představitelů dokáže obrazně řečeno dohlédnout dále než z billboardu na přilehlou ulici. I proto jsme zvolili pro naši analýzu poněkud netradiční název „Kdo hledí za plot české zahrádky“.

Volby možná vyřešily řadu otazníků, které visely ve vzduchu. Přesto řada důležitých otázek zůstane i pro tentokrát nezodpovězena a to proto, že se o nich v ČR nemluví. Jde jednak o vážné mezinárodní problémy a jednak o témata, o nichž panuje na české politické scéně konsenzus. Jak ukázala naše analýza volebních programů, několik z nich – energetická vize, rozvojová pomoc, konkurenceschopnost zemědělství a hospodářský růst stůj co stůj – patří do obou skupin. Česká politická scéna přitom potřebuje větší pluralitu názorů v řadě z těchto oblastí, kde vládne shoda. A na druhé straně více spolupráce tam, kde vládne tuhá stranická konkurence.

Zákopy nalevo i napravo

Není asi žádným překvapením, že jedním z hlavních cílů volebních programů stran (nejen českých) je snaha vymezit se vůči soupeřům v národní politické soutěži. V konstruktivní a odpovědné politice by však princip konkurence měl být vyvážen principem spolupráce. A to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. V české politice bohužel spolupráce stran na klíčových národních reformách, jako jsou penzijní, zdravotní či školská reforma, povážlivě vázne. Tento fakt potvrdila i kampaň před těmito volbami, která byla, alespoň pokud jde o největší strany, značně negativní a potvrdila současnou absenci snahy jakkoli obrušovat ostré hrany mezi pravicí a levicí. Není potom ovšem divu, že české strany nehýří ani snahou zapojit se aktivně do mnohem složitějších reformních procesů na mezinárodní úrovni. Přitom právě kultura nadstranického dialogu a spolupráce na systémových domácích změnách by České republice umožnily se takových procesů snáze zúčastnit a hrát v nich aktivní roli.

Neochota ke spolupráci se projevuje v českém prostředí nalevo i napravo. ČSSD a levice obecně kritizují v ekonomice nadměrnou roli sobeckého trhu a volají po větší solidaritě prostřednictvím kolektivních mechanismů rozhodování, jakou jsou např. veřejné výdaje. Na politickém trhu se však chovají velmi individualisticky a výhra v politické soutěži je v praxi pro českou levici mnohem důležitější než strategická kolektivní spolupráce. Až na pár výjimek v programu ČSSD (KSČM ani Zemanovci se mezinárodním problémům nevěnují skoro vůbec) snahám o regulaci české ekonomiky neodpovídá snaha o spolupráci při reformě mezinárodních ekonomických pravidel, které ČR tolik ovlivňují. Naopak na řadě míst – kupříkladu v zemědělství – je pro sociální demokracii příznačná očividná snaha maximálně těžit z globální soutěže, ale zároveň snaha omezovat ji doma a tam, kde by mohla ohrozit české exportéry.

Ani pravice se ovšem nemůže chlubit velkou globální odpovědností a snahou o budování konsenzu. Neprosazuje sice jiný ekonomický model doma a jiný za hranicemi jako levice, ODS i TOP 09 jsou konzistentní v podpoře volného trhu, minimální role vlád a otevřeného mezinárodního obchodu s rovným přístupem pro všechny země. Chybí jim však sebemenší reflexe toho, komu a za jakých podmínek taková politika opravdu pomáhá. KDU-ČSL či Strana zelených takové pochybnosti mají. Apetit pro (regulacemi neomezený) ekonomický růst už je dlouho příčinou ekologických problémů všude po světe. Liberalizace mezinárodního obchodu pak nejen souvisí s deregulací (nestabilitou) globálních finančních trhů, ale také se světovým hladem. Stojí za vlnou dovozů přispívajících k mizení životaschopného zemědělství v chudých zemích, na kterém závisí obživa, ale hlavně příjem většiny jejich obyvatel.

Světová finanční a ekonomická krize poměrně jasně ukázala, jak nejen chudé země, ale i ČR bez většího vlastního přičinění (a uvnitř obranného valu EU) může přijít o řadu pracovních míst, slušné zisky a především daně. V předvolební kampani si strany jak horkou bramboru přehazovaly zodpovědnost za varovný deficit veřejných financí. Ano, jistě jsme měli být šetrnější v dobrých letech a krize v plné nahotě odkryla řadu dlouhodobějších problémů s českým rozpočtem. Ale jako by se vytratil fakt, že bychom o tom dnes zdaleka tolik nemluvili, nebýt bezprecedentního kolapsu globálních finančních trhů po pádu Lehman Brothers. A že opakování krize mohou zajistit jen reformy globální, nikoliv sebevíc promyšlené reformy domácí.

Větší bezpečnost a vyšší zisky

Oblasti programové shody by tedy na rozhádané politické scéně měly být důvodem k optimismu. Dvojnásob pak, pokud přinášejí zodpovědnější přístup ČR i k životnímu prostředí a chudým zemím. Předvolební analýza Glopolis ukázala, že napříč politickým spektrem panuje takový konsenzus o potřebě přejít na energeticky efektivnější, pestřejší a nízkouhlíkovou ekonomiku, která jedině může zabránit katastrofickému rozměru klimatických změn. Hlavním důvodem energetické shody nicméně nejsou environmentální, natož rozvojové ohledy na ty, kterým tající ledovce a zvýšená hladina oceánů znemožňují obyčejné živobytí (už tak většinou dost špatné), a jejich obavy zcela jistě nejsou tématem při diskuzi o modernizaci uhelných elektráren či prolomení územních limitů těžby.

Dominuje pragmatická snaha především zvýšit českou energetickou bezpečnost a ziskovost české ekonomiky. Ale taková už je ironie národní politiky: strach z Ruska či z drahé a nedostupné ropy nejspíš přiměje naše politiky udělat něco pro nejchudší obyvatele planety stokrát účinněji než všechny morální apely a vědecké studie světa.

Případů, kdy české ekonomické a bezpečnostní zájmy jdou stejným směrem jako zájmy environmentální a rozvojové, je ovšem pramálo. Srdce nejedné nevládní organizace jistě zaplesalo při závěrečné televizní debatě Paroubek – Nečas, kde jsme se dozvěděli, že pomoc chudým zemím má jasnou podporu z obou táborů, a patří tak mezi nemnoho společných priorit. Stejně tak jsme mohli být potěšeni při poslechu stranických expertů během předvolební debaty, kterou Glopolis pořádal společně s Českým fórem pro rozvojovou spolupráci. I zde panovala shoda na tom, že pomoc rozvojovému světu by měla být důležitou součástí naší politiky. Realita však nabádá ke střízlivosti. Navzdory dlouhým rokům silného ekonomického růstu Česká republika nejenže nevytvořila přebytek veřejných financí, ale ani nezačala plnit své mezinárodní závazky v boji proti světové chudobě (letos by oficiální rozvojová pomoc měla činit 0,17 % českého HND, ale stěží dosahuje 0,12 %). Programy politických stran nesvědčily o tom, že se na tom po letošních volbách bude něco zásadně měnit.

Rozvojová spolupráce v mnoha z nich zcela chyběla. A tam, kde se objevila, bylo to často opět jen proto, aby podpořila ekonomické či bezpečnostní zájmy ČR. Například program ČSSD považuje rozvojovou pomoc za nástroj post-konfliktní obnovy či prevence konfliktů, ačkoliv v zahraničním výboru parlamentu ČSSD aktivně podporuje důležité reformy celého systému zahraniční rozvojové spolupráce. Ty dostaly podporu Topolánkovy vlády i díky ODS. Z programu ODS je však až příliš zřejmé, že rozvojová pomoc má především pomáhat českým subjektům. TOP 09 pak silně zjednodušuje a pro rozvojové země chce „obchod místo charity“. Co tedy z analýzy vyplývá o obou pólech českého politického spektra? Levice a pravice se neshodnou na tom, jak přispět k mezinárodní bezpečnosti (spor o nasazení vojáků v Afghánistánu). Neshodnou se na tom, jak by měly vypadat základní ekonomické reformy v ČR či v EU. Ale shodnou se na tom, že národní ekonomika a bezpečnost jsou v zahraniční politice nejdůležitější hodnoty, důležitější než životní prostředí či rozvojová zodpovědnost. Dále se neshodnou na tom, zda má česká ekonomika růst díky nižším daním či vyšším veřejným výdajům. Ale shodnou se na tom, že ekonomicky růst musí, a to především prostřednictvím růstu exportu, ať už jsou důsledky globální soutěže a kvalita stávajícího ekonomického růstu jakékoliv. Pravici i levici (včetně KDU-ČSL, kritické k současným ekonomickým hodnotám) ovšem chybí základní analýza příčin a dopadů globální finanční a ekonomické krize. Takřka všem stranám pak stále chybí jakákoliv pochybnost o tom, že alfou a omegou společenského rozvoje má být hospodářský růst a že dosavadní pravidla globální ekonomiky jsou plně i v českém národním zájmu. Většina stran se shodne na tom, že ČR se rozhodně do snahy redefinovat ekonomická pravidla a reformovat mezinárodní finanční architekturu „plést“ nemá.

Větší konkurenci vizí

České politice dominuje zájem o bezpečnost. A zájem o ekonomičnost. Ne tak už zájem o to, co bezpečnost opravdu stojí. Či zájem o to, do jaké míry je naše a globální ekonomika skutečně bezpečná. A právě v tom spočívá znepokojivá past konsenzu v české politice. I v této oblasti potřebuje zdravá česká demokracie alternativní hlas, bez něhož nemůže probíhat veřejná a politická diskuze na ožehavá témata. Na témata, o nichž by volby také měly být, ale zatím nejsou.

Předvolební analýza Glopolis na 80 stránkách ilustruje pozice jednotlivých stran ke všem těmto otázkám, srovnává je a hodnotí. Jak naznačuje souhrnný graf na obrázku, mezi osmi největšími českými stranami panují značné rozdíly v tom, nakolik hledí přes plot české zahrádky. Pohled na stranické programy je pochopitelně jen jeden z možných přístupů k volbám. Stručným závěrem analýzy však je, že jak klasická pravice, tak klasická levice příliš nedostává základnímu požadavku na zdravou demokratickou diskuzi o složitých, ale důležitých tématech. Doufejme tedy, že v příštích volbách tomu bude alespoň trochu jinak a že řada důležitých otázek, kterými by se česká společnost a politická scéna měly zabývat, nezanikne ve zvuku řehtaček oslavujících podařený bonmot předsedy.

Kompletní hodnocení stran včetně názorných grafů a stranických vysvědčení naleznete v analýze Kdo hledí za plot české zahrádky.